Vše pro člověka?

Boží moc, která stanovila hranice v řádu hmotném, stanovila i hranice v řádu mravním. Jako se nevyplácí chtít tzv. vyzrát nad přírodou (veškeré její sobecké drancování se po čase vrátí jako bumerang), není možné chtít "přetvořit Boha ke svému obrazu", tj. neuznávat něco z toho, co On nezměnitelně stanovil nebo zakázal. Vše pro člověka, tím se zhusta míní vyhovět všem jeho rozmarům, a ve jménu teze, že "Bůh je přece láska" dovolovat i ty nejzvrácenější formy chování, ba dokonce stanovovat je jako vzor či "alternativní formu" seberealizace. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš! To platilo včera, platí dnes a bude platit i zítra a pozítří. Je třeba přiznat, že to, co se z jistého subjektivního pohledu může jevit jako vstřícné a lidské, je zároveň opovážlivé vůči Bohu a v konečném dopadu škodlivé vůči lidské rodině jako celku; když ne dnes, tak jistě v budoucnu. A naopak, to malé omezení, které nyní sami akceptujeme, přinese budoucím generacím požehnání.